Nechtít věci jinak než jsou

Byli jsme učeni a vedeni k tomu, že když nám něco nevychází nebo jsme nespokojeni, frustrovaní, smutní, tak je třeba s tím něco dělat. Takže ze smutku jsme chtěli být hned happy, z frustrace najednou plán za milion, což je celkem přirozené když se zrovna necítíme dobře nebo jsme ve stavu kudy nelze vyjít ven. Zkrátka....je to pořád jako na houpačce.

Jenže právě proto, že s těmi emocemi chceme něco dělat a měnit je, je zaděláno na problém a cyklíme se.
Tudíž hledáme kolem sebe cokoliv, co by nás mohlo nakopnout a situaci začít řešit. 

A možná je fajn nechat to být tak, JAK TO JE. 

Já na tom byla stejně, vše měnila, chtěla zachránit, byla za tu hodnou a milou navenek, ale uvnitř jsem sváděla boj. 

Navnímala všechny a všechno, jen ne sebe a své doma. Klidný vnitřní prostor. Chtěla jsem se zvenčí dostat sama k sobě, aby mě už nic nebolelo, abych se netrápila a hlavně aby nikdo neviděl, že jsem slabá.
Proč? Protože ukázat se být slabá profilovala celá moje ženská rodová linie, která vždy musela být silná, drsná a hlavně nepolevit a neukázat se navenek slabou. Přirozeně jsem se z tohoto chtěla vymanit, tak jsem hledala a vždy nějakou technikou jsem došla do bodu fascinace: "Aha tak takhle to tedy je"...ovšem do doby, než se objevil jiný "problém" a kolečko vnitřního boje a utrpení se rozjelo znovu a já znovu hledala.

A jak se říká: "Když je žák připraven, učitel se vždy najde." A vždy se našel a v různých podobách. 

Největším nepřítelem pro mě byla hlava a emoce, neboli emoční tělo se kterým jsem sváděla nevědomý boj, který mi ukazoval, že jsem to já komu se to vše děje a že jsem ztotožněna se vším kolem, neměla jsem odstup od své mysli a emocí, zároveň mi to stále chodilo sdělit jednu podstatnou věc: 

"NECHTĚJ VĚCI MĚNIT NEBO JE CHTÍT MÍT JINAK, NEŽ JSOU" 

Tak samo nechtít měnit situace a lidi, kteří nás obklopují. Tímto jsem se dostala do bodu, kdy se moje ego mohlo zbláznit a doslova hledalo důkazy navenek, předhazovalo mi, že když se cítím takhle musím to přece řešit, postavilo mě do situací, které mi pouze navenek chtěli odehrát mé vnitřní nastavení jak jsem marná a neschopná a že už nic nebude jako dřív.
Následně přišla paralýza strachu s tím co bude a tady se ego prozrazovalo čím dál častěji. 

Jakmile příjde ego s větou typu co bude a co bylo a říká, že musíte to a tamto a že abych byla štastná musím pro to něco dělat a když neudělám co mi radí ego budu nešťastná a že skončím špatně se prozradilo a v tu chvíli bylo prohlédnuto a ego postupně umírá. 
Jakmile ego umírá, cítíte bolest, jedná se o malou smrt. Každá forma strachu, která v nás umírá bolí. Tyto formy však mění svou podobu, ale ukončení je nutné, bez tohoto nezapočne nic nového. A my se po pádu můžeme znovu postavit.
Po každém smrti vznikne nový život. Není to však myšleno jako jen úmrtí fyzického těla, vznik a zánik vzniká neomezeně. Omezeně to vnímá pouze mysl. 

Vše navenek se bořilo a to jen tím, že jsem nechala zbořit vše uvnitř sebe. Cítila jsem bolest a pálení v těle, doslova se pálily programy a přesvědčení, která jsem brala za své.
Dovolila jsem emočnímu tělu existovat a nechat jej udělat vše, co bylo potřeba a hlavně nešlo nic kontrolovat, protože jsem v pozadí byla svědkem toho, co se děje. A můžu říct, že díky tomuto bolestivému odstupu jsem zjistila, že se vše děje úplně samo.
Kdykoliv se mi spustila hlava, že je něco v nepořádku sešla jsem do těla a vnímala co se děje uvnitř. Tím, že jsem vše pozorovala a nenechávala se vtáhnout do děje se samo vše předělávalo, ale předtím byl proces kdy se ego bránilo a házelo mi důkazy v realitě. Nenaskočila jsem.
Témata se měnila, ale známe je dost dobře všichni, vztahy, děti, práce, finance...

Programy a přesvědčení, která jsem v sobě zanechala byla založena na vnějších projekcích v podobě strachu ve formě lpění, srovnávání se, pocity viny, závislosti a hlavně kontroly a další těžké programy, které jsem cítila ve svém těle tak znatelně, že jsem i cítila jak se mi v těle ulevuje a "balíčky" emočních programů vyprovázím ven.
Přijímala jsem novou energii, která se ve mě postupně usazovala.

Doslova se měnila i vnější a nefunkční realita. Věž spadla. 

Tělo bylo po x letech uvolněné, prohloubilo se dýchání, tělo samo vydýchávalo, únava stoupla a já se mohla po letech klidně vyspat.
Ne, nebylo to hned, byla to cesta, kdy jsem vše nechala tak, jak je a díky tomu se začalo vše měnit, přestala jsem klást odpor životu. 
Pokud chcete v životě změnu nechoďte si pro ni TAM ven, ale ukliďte si u sebe doma.

Veškerý proces, který vidíme ve světě je pouze naším vnitřním nastavením, pokud v sobě máme program selhání, budou nám do života přicházet lidi a situace, aby nám to dali najevo a zároveň přišli s poselstvím: 
"Dovol si tu emoci cítit a nechej to být takové jaké to je." 

"Pokud ucítíte své emoční tělo, ubraňte se myšlenkám, že s vámi není něco v pořádku"  Eckhart Tolle