Moje spadnu a vstanu

Nevzdávám se a když spadnu, stávalo se, že jsem na dně, někdy i déle než bylo nutné... jenže já umím vstát.

Šla jsem cestou, kdy jsme vše zpochybnila, zpochybnila a ověřila v praxi.
Naslouchala sobě i ostatním, rozeznávala co je bullshit a vnímala při tom samu sebe. A tím si vytvářela prostor sobě a následně druhým.

Bojíme se projevit svou vlastní individualitu. Proč? Protože jsme od dětství tlačeni do něčeho co jsme nechtěli, byli jsme nuceni jít proti sobě a když jsme se projevili bylo zle, protože nejednáme tak, jako se má - Nejdeme s davem. A čím dál více se mi ukazuje, že o to dětství ani tak nešlo, mysl by si totiž mohla najít viníka...v máme, tátovi, učiteli....jde o nastavení se kterým jsme sem přišli a které v sobě neseme a je třeba tento náklad uvidět. 

A hlavně, co by na to řekli ti druzí? :-) Jsme za ty divné, doteď se nám ukazuje co vše je důležité a v celém tom procesu jsme se ztratili, plno pouček, které jsou i pravdivé, ale záleží z jakého místa na ně nazíráme. A ne vše je pro všechny. 

Dostáváme nevyžádané rady a určitě to s náma ti nejbližší myslí i dobře.

Odráží se nám to ve vztazích, rodině, práci, dětech, psychice.
Od našeho dětství šlo o programy a přesvědčení našich nejbližších na které jsme zírali jako na "Bohy" v důvěře, že s námi jednají správně a v té samé důvěře v jejich "Bohy" nám předali svá přesvědčení, jak to má být a kromě těch pěkných věcí jsme nasáli jejich strachy, jejich zvyky, jejich názory, mnozí ještě podle toho jednají a hledají potvrzení z venku.

Už nemusíte. Když jsou někde MUSY, zastavte se. Opravdu musím? Nebo chci?

A jak že by to mělo být? Vždy podle Vás a toho jaký život chcete žít VY sami. Neexistuje návod, protože každý si tvoříme po svém, tak jak cítíme, nebo kam nás život vede.
Není třeba se ztotožňovat s chybami, ty neexistují, jsou to Vaše zkušenosti, ze kterých můžete a určitě bude čerpat a nasdílíte dále.

Život sám je pro mě dennodenní praxí a inspirací. Prošla jsem různými stavy psychiky a životními situacemi, kdy vládu převzala mysl a iluze.
Vyzkoušela několik technik na mě samotné a vybočila z řady, pozorovala jsem a pomohla sobě i jiným.
Po mých zkušenostech nejsem úplně zastáncem technik, ale na stranu druhou tady mají své místo, což plně respektuji, protože je to cesta pro ty, kteří si potřebují ulevit, tedy hlavně své mysli a také sbírají své zkušenosti.
Ne, nejdete proti sobě, ne neděláte nic špatně, začínáte žít život.
Když převezmeme zodpovědnost sami za sebe a svůj život, nebudeme hledat "viníky" z venku, protože vše venku jsme my sami.

Z každé strany slyšíme - co kdo chce a co nechce - chci být šťastná, chci k Bohu, chci peníze, chci v sobě klid a mír, nechci být tady/chci být tam, chci super práci, nesnáším svou práci, chci partnera na celý život, chci dům, chci kolo, chci hodinky...Je úplně jedno co chceme, v tomto světě už vše existuje a je živé.

Jediná a skutečná práce, která tady je, je vnitřní “práce” a uvědomění si nánosů, které nejsou naše.
 
Následný odraz naší vnitřní práce uvidíme venku, ve zhmotnění.

Můžeme se smát i plakat a přesto je obojí v pořádku, jedná se o vyladění naší vnitřní síly a harmonie.
Ta energie je jen jedna, sami jí jsme. Sami jsme prostorem.

Buď to dáte a nebo to dáte :)